Samostatný rodinný domek v zeleni je poměrně novodobým vynálezem, datovaným až do doby po druhé světové válce. Dříve lidé bydleli v naprosté většině buď ve městech, nebo na vesnicích, tvořených ucelenou zástavbou kolem náměstí či návsi. Ta jim poskytovala ochranu i důležitý společenský kontakt s jinými lidmi. K tomu, aby se někdo stěhoval mimo sídla, musel mít opravdu pádný důvod. To se ale po druhé světové válce změnilo.

„Rodinný domek je jedna z největších chyb dvacátého století,“ řekl listu Der Standard známý rakouský architekt Fritz Matzinger, který se zabývá právě budoucností takzvané rodinné zástavby. Údajně se totiž ukazuje, že poválečná poptávka pro rodinných domcích ve volné krajině měla řadu negativních důsledků nejen pro krajinu, ale i pro člověka samotného. Především je ale dlouhodobě neudržitelná

Dříve bydleli mimo sídla dobrovolně zpravidla jen lidé s určitým povoláním (třeba hajní) nebo šlechta či jiní vlastníci půdy, spravující ze svého zámku (kláštera) rozsáhlý pozemkový majetek. Skutečnost, že se lidé začali dobrovolně stěhovat dál od sídel do „zeleně“, byla podle Matzingera způsobena zvýšením životní úrovně a pokrokem techniky. Lidé si chtěli připadat tak trochu jako šlechta. „Jen vysoké zámecké ploty a hradby vystřídaly túje,“ tvrdí rakouský architekt.

Další majitelé domů si prostřednictvím stavby vytvářeli a vytvářejí svou vlastní identitu. Představa domku, kde žena opečovává záhonek růží, děti se houpou na houpačce a muž seká trávník sekačkou, je nezbytnou součástí reklamy na různé druhy zboží, které pracují s motivem absolutního rodinného štěstí. Co víc si může člověk přát než domek se zahrádkou?

Přežitá koncepce

Tato představa se musí podle některých urbanistů změnit. A to už jen z toho důvodu, že pro mnoho lidí přestává být reálná. „Fakt, že se ještě dnes staví rodinné domy, je absolutní nesmysl,“ míní další rakouská architektka Sabine Pollaková. Podle ní rozhodně není volba formy bydlení ryze privátní záležitostí. Zvláště za současných podmínek. Lidé, kteří se stěhují do nových rodinných domů a satelitů, nechtějí žít jako poustevníci, ale naopak mít stejný nebo ještě vyšší komfort než lidé ve městech. To vytváří tlak na výstavbu dalších sítí, komunikací a ničení půdy, přičemž náklady jsou z velké části hrazené z veřejných zdrojů. Proto Pollaková mimo jiné požaduje, aby nové rodinné domy mimo sídla už nedostávaly dotace na podporu bydlení, například formou daňových úlev.

I když ale takový požadavek může někomu zavánět komunismem, má také ryze praktický základ. Místa vhodného k další zástavbě totiž kvapem ubývá, sucho a nedostatek vody vyvolává potřebu zbývající volnou půdu chránit. Nejcennější zemědělská půda přitom podle odborníků leží u řek a v okolí velkých měst, tedy právě tam, kde byl a je dosud největší tlak na povolování satelitní zástavby.

„Už dnes developeři hledají nová zastavitelná území pro rodinné domy mimo města velmi obtížně. Doba, kde se někdy i za podivných okolností překotně stavělo na každé louce na předměstí, je dávno pryč. A jiné to do budoucna nebude,“ říká pro INFO.CZ budějovický architekt a urbanista Filip Dubský. S půdou a prostorem vůbec budou muset podle něj místní samosprávy v budoucnu hospodařit mnohem šetrněji, a to samé platí i o stavebnících. „Dnes se zdá některý lidem pozemek o velikosti 700 metrů čtverečních jako malý. Za pár let ale půjde o luxus, někdo bude mít na stavbu k dispozici polovinu,“ odhaduje Dubský.

Někteří další odborníci přitom upozorňují na naivní představu některých lidí, stěhujících se do přírody kvůli tomu, aby takzvaně žili ekologickým způsobem a šetřili životní prostředí. „Někdo si zkrátka myslí, že zachrání svět tím, že se odstěhuje do přírody, bude tam hospodařit soběstačně na 10 hektarech s krávou a kozou a po nikom nebude nic chtít. Jenže to je velký omyl,“ upozorňuje krajinný ekolog Vladimír Kavka.

Půda podle něj musí uživit všechny, na každého člověka v národě (pokud by měl být potravinově soběstačný) připadá určitá rozloha. A jestliže si někdo pro sebe zabere větší plochu, aby na ní mohl hospodařit pouze pro svou potřebu (i když ekologicky), musí někdo jiný hladovět nebo „drancovat“ zbytek půdy s mnohem větší intenzitou. „Každopádně to s ekologií nemá vůbec nic společného,“ tvrdí Kavka.

Dejte nám váš trávník!

Tlak na hospodárnější a ekologičtější využívání půdy bude podle Kavky čím dál tím větší, což opět působí jako argument proti další výstavbě rodinných domů v zeleni, využívající okolní půdu pouze k rekreačním účelům. „V Evropě se opravdu jednou může stát, že u našeho domu zazvoní pět lidí s tím, ať jim poskytneme svůj golfový trávník, protože ten místo golfu uživí celou rodinu,“ míní Kavka.

Jedna věc je podle odborníků každopádně jistá. Doba, kdy se města a jiná lidská sídla rozrůstala do okolí prostřednictvím chaotické výstavby neustále nových rodinných domů „bez ladu a skladu“ a zabírala se nová a nová půda, skončila. A to nejen z ekologických, ale i ryze pragmatických důvodů. K nim se údajně přidává ještě jedna společenská příčina. Stále častěji se totiž ukazuje, že nahodilá zástavba, v níž chybí centrum i náves, přestává být atraktivní i pro generaci, která ji budovala. „Znám desítky případů, kdy šedesátníci chtějí prodat dům v satelitu, protože tam na stáří nemají co dělat a chybí jim společnost. A děti s nimi bydlet nechtějí, mají jiné priority,“ tvrdí architekt Dubský. Právě generace, která stojí za „boomem“ satelitů s rodinnými domky se zahrádkou, se tak paradoxně dnes hromadně snaží vrátit do měst.

Pokud je ale sen o rodinném domku v zeleni skutečně minulostí, otázkou zůstává, co ho ve společenském žebříčku nahradí. Architekti vymýšlejí různé návrhy. Někteří z nich jsou například přesvědčeni o tom, že se do módy pragmaticky vrátí klasické vesnice se sousedskou zástavbou a návsí uprostřed. Především se ale bude muset stavět více do „výšky“ než do šířky a lidé se musí údajně smířit s tím, že místa bude méně.

Komunální domy

Bydlení v komunálních bytech či domech ale nakonec nemusí být údajně o nic horší než život v samostatných domcích se zahrádkou. Rakouská architektka Pollaková například navrhuje takový koncept nových bytových domů, v nichž lidé dostanou velký prostor k tomu, aby si byty sami dokončili (nebo navrhli) podle svých představ. Právě snaha o seberealizaci totiž byla údajně jedním z hlavních motivů pro „boom“ rodinné zástavby v zeleni.

V Rakousku také vznikají nové koncepty atriových domů, poskládaných těsně vedle sebe kolem společného dvora a dalšího společného zázemí. Komu by tento koncept připomínal „kolektivní domy“ z dob socialismu, jen v modernějším podání, nebyl by zřejmě daleko od pravdy. A přiznává to i architekt Matzinger. „Mnoho lidí si pořád myslí, že jsme s našimi návrhy zakuklení komunisté. Ale postupně se to lepší.“

Se stárnutím společnosti se podle něj čím dál více ukazuje potřeba takového bydlení, kde mají lidé kontakt mezi sebou a nezůstávají sami mezi čtyřmi stěnami. „Rodinný dům je vlastně velmi asociální forma bydlení. Lidé potřebují společnost,“ tvrdí Matzinger. Také Filip Dubský se domnívá, že v oblasti bytové výstavby dojde k zásadní, možná až revoluční změně, vynucené okolnostmi. Takzvaná sídelní kaše, jak chaotické rozrůstání měst nazval ve stejnojmenné knize architekt Pavel Hnilička, už zřejmě narazila i v Česku na své limity. Co dál?

„Podle mého názoru teď přichází doba, kdy se zástavba bude místo rozšiřování do volné krajiny více zahušťovat a doplňovat a místo bourání začneme více rekonstruovat. Bude to doba rekonstrukční. Přestaneme se zbavovat sto let starých domů jen kvůli tomu, abychom místo nich postavili parkoviště, začneme si vážit každého metru prostoru,“ předpovídá Dubský.